Menu
ZŠ a MŠDoubravník

Stará škola v Doubravníku

Po zrušení kláštera, který byl ve své době centrem vzdělanosti, ustanovil Vilém z Pernštejna dotaci na vydržování školy a učitele. Samotnou školní budovu však ale postavil teprve roku 1728 hrabě Stockhammer. Také je doloženo, že počátkem 17. století byl v naší obci zřízen literácký spolek, za účelem pěstování kostelního zpěvu.

O dalších sto let později byla k Doubravníku přiškolena celá církevní kolátora a to obce:

  • Maňová,
  • Pernštejnské Jestřabí,
  • Husle,
  • Rakoví,
  • Křížovice,
  • Křeptov,
  • Skorotice,
  • Černvír,
  • Borač,
  • Sejřek,
  • Zahrada
  • Kaly.

Samostatné školy v Maňové, Borači a na Křížovicích, byly postaveny až mnohem později.

Po následném přerozdělení pak k Doubravnické škole náležela pouze obec Rakoví.

Rekordního počtu žáků bylo dosaženo ve školním roce 1894/95, kdy školu navštěvovalo ve čtyřech třídách celkem 229 dětí.

Školní kroniku, která je psána česko - německy založil a vzorně vedl Vít Šulc (Veit Schulz), rodák z Trhové Kamenice v Čechách, který působil na škole od roku 1803 do 1855.

Z jeho poznámek se dovídáme, že první učitel, který přišel do Doubravníka roku 1719, se jmenoval Franz Slavíček. Svůj učitelský úřad zastával celých dvacet let.

Jeho nástupce Jiří Šubert, odešel po 29. letech učitelování do Brna k Minoritům, kde našel uplatnění jako regenschory.

Třetí učitel pak byl jistý Franz Všijanský, který zde zastával učitelský úřad plných 35 let a také zde roku 1802 zemřel.

Po něm už nastupuje výše zmíněný Vít Schulz, kterýžto podle zápisu v kronice:

"... nic jiného než Fleiss kathalog a jeden protokol od poslední krajsky komise z 15. juny 1789 roku při škole nalezl..."

 

Jeho plat byl upraven takto:

Od vrchnosti:

v hotovosti 46 zlatých 43 krejcarů
11 mír žita 13 zlatých 28 krejcarů
1 míra hrachu 1 zlatý    
1 míra pšenice 2 zlaté    
1,5 míry ječmene 1 zlatý 8 krejcarů
48 pfundů soly 3 zlaté 12 krejcarů
40 liber tvarohu 1 zlatý    
24 liber másla 4 zlaté 46 krejcarů
4 bečky piva 8 zlatých    
8 sáhů dříví 6 zlatých    

 

Od obcy:

20 snopů žita z Borače 4 zlaté 12 krejcarů
9 snopů žita z Galů a Zahrady 1 zlatý 48 krejcarů
7 snopů žita z Křížovic 1 zlatý 24 krejcarů

 

Od kostela:

ročně za muziku dělání 12 zlatých    
štola z funusů 24 zlatých 36 krejcarů

 

Od školy:

  školní plat od dětí 89 zlatých

 

Roku 1856 nastoupil do učitelského úřadu syn Víta Šulce Antonín Šulc, který v Doubravníku učil až do roku 1873. Mezi tím byly zrušeny staré názvy rektor a preceptor. Správce školy se oslovoval "nadučitel" a mladý nováček "podučitel".

Doubravnická škola byla roku 1864 z jednotřídní rozšířena na dvoutřídní.

Dalším pokračovatelem v učitelské tradici pak byl nadučitel Karel Steinich, též rodák z Trhové Kamenice, který působil v Doubravníku do roku 1893, kdy odešel na odpočinek do Prahy ke svému synovi.

Po něm, přišel do Doubravníku rodák ze Žďáru nad Sázavou Antonín Kheil. Byl výborným hudebníkem, skladatelem a sbormistrem. Složil mnoho hudebních skladeb, které vyšly i tiskem. Pro obecné školy vydal "Cvičebnici zpěvu podle not" a pro tehdejší školy měšťanské třídílný "Zpěvník". Na odpočinku v Tišnově pak ještě dlouhá léta řídil pěvecký sbor "Budeč" a ženský pěvecký sbor, pro nějž harmonizoval národní písně. Zemřel 13. února 1940.

V tomto ohlédnutí za historií školství v Doubravníku je třeba ještě zmínit fakt, že ne všechny děti měly možnost školu navštěvovat. Peněz na Vysočině nikdy nebylo nazbyt a tak se vzdělávalo i podomácku.

Takovým domácím učitelem byl v naší obci známý písmák, soukeník Kolbaba, který bydlel v domě č. 66 na Skalce. Docházel vyučovat děti až do Osik. Měl dobré srdce, hromadu knih, ale zemřel v bídě. Pozdější majitel domu všechny knihy spálil.Kolbabův dův v Doubravníku - kresba Stanislava Bělíka

Co nevidět začne nový školní rok a při této příležitosti otevíráme nové téma, které se týká budovy "staré školy" v naší obci.

Snad žádné opravě budovy v Doubravníku nebyla věnována taková pozornost, jako záchraně zmíněné "staré školy". Co to jen bylo od konce druhé světové války jednání - jenom v kulturní komisi tehdejšího MNV. Kolik dopisování a jednání s úřady a jejich odpovědnými činiteli. Kolik bylo proneseno kritik, ať už odborných, nebo laických soudů, než se oprava mohla začít realizovat.

Než se však pustíme po jejich stopách, je tady krátké opakovací cvičení.
Holt škola ...

Z předchozích článků víme, že historie vyučování na škole v Doubravníku sahá až do dřevních časů období doubravnického kláštera a výuka pokračovala i po jeho zrušení v 15. století.

Začátkem 17. století byl pak v Doubravníku založen při škole literácký spolek, jehož účelem bylo pěstování kostelního zpěvu. V té době zde jako duchovní správce působil Tobiáš Závorka Lipenský, význačný činitel evangelického učení v brněnském kraji. Literácký spolek se jeho přispěním dostal na velmi dobrou úroveň a svoji činnost dále rozvíjel i později, když se obce na Pernštejnském panství vrátily za (hrabat) Lichtensteinů-Kastelkornů zpět ke katolictví.

V soupisu obyvatel panství z roku 1686 je uveden jako rektor jistý Clammer, což dokazuje, že zde byla škola. V pozdější školní kronice, kterou založil roku 1803 rektor Vít Šulc, se píše:

"Hned od začátku, než škola v Doubravníku vystavěna byla, děti v rathousu v jedné světnici se vyučovaly..."

Roku 1728 dal nový majitel panství hrabě Stockhammer vystavět v Doubravníku poschoďovou školu. Bylo to pravděpodobně zvýšení budovy o jedno patro. V přízemí - asi již za dob kláštera bydlili "špitálníci" tzn. starší, chudobní a nemocní lidé,kteří byli podporováni šlechtou a kostelními nadacemi.

Krásně klenutá místnost v přízemí na východní straně, byla staršího původu, než budova samotné školy.

Škola byla od počátku jednotřídní. Byla úmístěna v poschodí, kde byl také byt rektora. Do školy chodily v 17. století děti z celé kolátory. V roce 1862 byla škola rozšířena na dvojtřídní a roku 1890 na čtyřtřídní. Tenkrát do ní chodilo celkem 229 dětí...

Budova byla po zdravotní stránce naprosto nevyhovující. Místnosti byly vlhké, ponuré, špatně osvětlené, nedostatečně vytápěné a přeplněné žactvem. Děti i učitelé si tam zdraví podrývali.

Když byly v roce 1901 postaveny školy v Maňové a Křížovicích, byly do Doubravníku přeškoleny jen děti z Rakového. Po dokončení výstavby "nové školy" v Doubravníku v roce 1903, bylo na staré škole opět zřízeno bydlení pro chudobné a staré lidi.

Po druhé světové válce bylo mnoho plánů na opravu a využití budovy staré školy, ale nebyly z mnoha různých důvodů realizovány.

Květen 1945
nalevo v pozadí je budova "staré školy"

zdroj: Leopold Mazáč, poznámky z roku 1986


První návrh byl věnovat budovu kulturním účelům a zřídit v ní muzeum staré školy jaká byla v 18. - 19. století.

V Doubravníku bylo totiž zachováno velké množství školního inventáře:
lavice, tabule, obrazy, knihy a veškeré školní spisy od sedmdesátých let 19. století.

S tímto návrhem ochotně souhlasil vedoucí školského a kulturního odboru Zemského národního výboru v Brně Červinka, který slíbil veškerou podporu a doplnění potřebného vybavení z jiných škol.

Podobně se vyslovil i ředitel Státního památkového úřadu Ing. Sochor, který v Doubravníku trávil dovolené na letním bytě. Rovněž i on se čestným slovem zavázal k podpoře tohoto záměru.

Oba dva pánové však svůj slib nesplnili.
Státní památkový úřad nakonec vydal prohlášení, že si budova jako kulturní památka opravu sice zasluhuje, ale prostředky z památkového úvěru jsou tak omezené, že podporu zkrátka nelze udělit.

Tímto rozhodnutím jsme definitivně přišli o možnost mít v Doubravníku zřízení opravdové staré školy jaká je dnes k vidění např. v Polné.

Stará školaStará škola

V roce 1946 pak projevila zájem o využití budovy firma Baťa ze Zlína. Vyžádala si plány a hodlala v přízemí zřídit dílnu a byt pro zaměstnance.
Po prostudování dokumentace ale firma prostřednictvím svého zástupce sdělila, že rozpočet na opravu budovy, (kterou by prováděla vlastním nákladem), je neúnosně velký a že o slíbený pronájem na 15 let už nemá zájem.

Místní národní výbor tedy začal uvažovat o tom, že starou školu přebuduje na kulturní dům pro pracující, kde by kromě archívu byly i spolkové místnosti pro Sbor dobrovolných hasičů, Jednotný svaz českých zemědělců a pro Učňovskou besídku, která u nás ještě tehdy existovala.

Státní památkový úřad s tím souhlasil,

"...protože zachování budovy je v zájmu památkovém a její využití pro kulturní účely by odpovídalo původnímu určení..."

Současně ale s dovětkem, že finanční prostředky v žádném případě poskytnout nemůže.

Místní národní výbor sám z vlastních prostředků k opravě přistoupit nemohl a hledal tedy jiné řešení.

Po roce 1948 se jednalo o novém umístění poštovního úřadu, četnické stanice a poradny proBudova staré školy - padesátá léta min. stol. matky a kojence. Zástupce poštovního ředitelství souhlasil s umístěním poštovního úřadu v přízemí a Zemské velitelství sboru národní bezpečnosti mělo zájem o zřízení četnické stanice v poschodí.

Žádosti doložené potřebnou dokumentací a plány s vyčíslením rozpočtů byly předloženy Okresnímu národnímu výboru v Tišnově 17. listopadu 1948 s výhledem, že projekt bude zařazen do státního 5-ti letého plánu.

 

zdroj: Leopold Mazáč, poznámky z roku 1986

Až později se ukázalo, že referent pro státní pětiletý plán Chytrý, adaptaci budovy do 5LP nezařadil s odůvodněním - "...že na to prostě zapomněl..." a doporučil budovu zbourat.

Následně se ještě vyjádřil, že o staré škole se hodlá bavit až bude v Doubravníku založeno Jednotné zemědělské družstvo (JZD).

Začátkem roku 1949 proběhlo jednání na Oblastním poradním sboru stavebnictví v Brně, který 17.1. sdělil, že:

"...po uvážení všech materiálových těžkostí bylo rozhodnuto, aby se provádění uvedených prací přesunulo do příštího pětiletého plánu..."

Na závěr dokumentu je douška, ve které si úřad přeje:

"... aby provádění uvedených prací v tomto roce zbytečnými intervencemi již nebylo požadováno..."

Ale doubravničtí mají svou hlavu a intervenovalo se znovu.

Nakonec krajská komise rozhodla, aby se zatím opravila v rámci údržby místnost pro matky a kojence.

Na ustavičné intervence našeho MNV vydal později Okresní národní výbor v Tišnově dne 17.10.1949 stavební povolení k adaptaci staré školy za stanovených podmínek s příkazem, aby dokončení stavby bylo oznámeno písemně ONV v Tišnově. Termín kolaudace byl nařízen nejpozději do konce roku 1949 !!!

Soudný čtenář jistě pochopí, že s takovým povolením šlo vlastně o výsměch. Provést rekonstrukci budovy za dva měsíce bez přídělu finančních prostředků, navíc v nepříznivém ročním období bylo prakticky nemožné.

Povolená adaptace se nekonala a je to ukázka, za jakých podmínek se zde po únoru 1948 pracovalo.

Další pokus o záchranu staré školy proběhl v následujícím roce 1950. Cílem bylo přestavět celou budovu na tolik potřebné zdravotnické středisko.
Ale při neshodě a urážlivém jednání v komisi, která za tím účelem byla svolána a také z důvodu, že umístění lékaře v Doubravníku v té době naráželo na mnoho překážek, k adaptaci budovy nedošlo.

Jen brigádnicky a z vlastních prostředků byly zbourány příčné zdi uvnitř budovy, omítkaChátrající budova staré školy pod okny je nápis otlučena, takže zůstalo jen obvodové zdivo a strop mezi přízemím a 1. patrem.
Přes ostré protesty L. Mazáče byla tehdy zbourána i nádherná klenba v jedné místnosti, kde se počítalo s bezpečným uložením obecního archívu.

Když bylo v roce 1950 konečně založeno v Doubravníku JZD, byla zvláštním rozhodnutím celá budova zabrána pro jeho potřeby.
V poschodí byly zřízeny sýpky, v přízemí skladiště umělých hnojiv.

Od té doby budova staré školy chátrala a nikdo se o její údržbu nestaral. MNV z důvodu, že jako majitel budovu nemohl užívat a JZD zase že není majitelem - ani nájem MNV neplatilo.

zdroj: Leopold Mazáč, poznámky z roku 1986


Založení JZD v Doubravníku

Tak jako všude při socializaci vesnice i u nás v Doubravníku to byla doba plná vzruchu. Nebylo zkušeností, dobrá vůle jedněch byla rušena nepochopením nebo i zlou vůlí druhých. Návrhy a názory se často křížily, tříštily i tříbily. Navíc, v našem hornatém terénu, byly přírodní podmínky pro založení JZD zvlášť nepříznivé…

Ale již v roce 1948 po nastolení nových politických poměrů byl v Doubravníku podle pokynů "shora" založen přípravný výbor pro založení Jednotného zemědělského družstva.

Brzy na to (rok 1949) bylo přikročeno ke stavbě družstevní prádelny a drůbežárny na Horním Rakovci, kde bylo v roce 1950 evidováno 113 nosnic a 500 kuřat. V obecním hostinci bylo zřízeno "Vyživovací středisko". V roce 1950 - ještě před vlastním založením JZD, zdárně proběhly "Společné mírové žně zemědělců". Ke zdaru tohoto podniku promluvili 10. července 1950 do místního rozhlasu všichni veřejní funkcionáři i místní farář pan děkan Jan Hloušek.

V červnu 1950 se konalo slavnostní otevření již zmíněné družstevní prádelny. Na shromáždění promluvil předseda MNV s. Beran, který se o stavbu nejvíce zasloužil a osobně na ní pracoval jako zedník. Účinkovaly též místní děti, žáci národní školy, pod vedením s. Marie Soškové.

22.srpna 1950 se konala v budově místní radnice historická schůze zemědělců, na níž byli přítomni členové místní prádelny a zástupci Okresního národního výboru (ONV). Byly vypracovány návrhy na hospodářskou úpravu půdy - HTÚ, schválen postup při převzetí farských a obecních pozemků, dále pozemků konfiskovaných, budov prádelny, drůbežárny, vyživovacího střediska a sušárny ovoce, kterou pod hřbitovem postavil čtenářsko-hospodářský spolek Vlastimil před 1. světovou válkou.

Zástupce ONV v Tišnově (s. Špaček z Lomničky) na této schůzi nejprve vysvětlil všem přítomným situaci zejména ohledně hospodářské úpravy půdy (HTÚ) a poté bylo v naší obci úředně založeno JZD. Ani jeden rolník však za člena nepřistoupil. Marie Kellerová (z čp. 6) se odvážila říci: "Špatný voják, který nebrání svou vlast a špatný sedlák, který nebrání svoji půdu!" Bylo jí však vysvětleno, že i členům JZD půda patří do vlastnictví. Ještě do konce roku pak bylo uspořádáno mnoho schůzí, ale ani po soukromých rozhovorech a individuálním přesvědčování se situace nezlepšila. Marie Ošmerová, která vstoupila do JZD jako první, se pod vlivem ostatních zase odhlásila. Zemědělci dál zůstávali ve své pasivitě.

HTÚ byla ukončena v polovině října 1950 a již 16.10. se začaly rozorávat meze v Rovinách, pod Pláňavou, na farském pozemku pod Šibenicí a některé díly za Bozinkou na Alexandrově poli. Většina mezí však byla ponechána, protože chránily pozemky proti přívalové vodě za bouřky.

Podzimní práce byly skončeny za 10 dní. Zaseto bylo 10ha pšenice v Rovinách a pod Šibenicí, 10ha žita v Propadlí a pod Honzovskou. Za Bozinkou byl 1ha oset žitem. Ke zdárnému splnění setby přispěli zejména Oldřich Kosmáček, Alois Ošmera, Josef Slezák a Vladimír Pleský. Eva Nováková a Václav Čech zapůjčili koně. Jako protislužbu jim JZD s přispěním státní traktorové stanice (STS) pomohlo s osetím jejich pozemků a přenechalo jim uznané osivo i umělá hnojiva.

Na mimořádné valné schůzi 12.11. 1950 bylo zvoleno toto předsednictvo JZD: František Špaček, Ladislav Šťastný, Eduard Jambor a Miloslav Zimula.

Začátky byly opravdu těžké. Je možné zde podrobně vypsat, co se za kolektivizace v Doubravníku dělo, (záznamy jsou zachyceny v obecní kronice), ale to by zdaleka přesáhlo rozměr tohoto článku. Přerod zaostalé vesnice ve vesnici socialistickou byl věcí nadmíru choulostivou - zvláště v tak konservativním prostředí jako je Doubravník. Ani později v padesátých letech nebyl nikdo v JZD zaměstnán na plný úvazek. Přitom bylo potřebné zařídit vše, aby byly splněny státem předepsané dodávky z orné půdy, jejíž výměra v případě Doubravníka činila 102 hektarů.

Prvním předsedou JZD v Doubravníku byl František Špaček, původním zaměstnáním holič. Ze záznamů vyplývá, že někdy ani jemu nebylo jasné, jak to všechno skončí. Bylo potřeba ustájit dobytek, získat stroje a pracovní síly… Ale socializace vesnice byla vyhlášena za prvořadý úkol, takže se nedalo nic jiného dělat. Všechen život a dění v obci bylo podřízeno požadavkům JZD. Nakonec dosáhl součet všech členů JZD počtu 112 osob z toho 58 mužů a 54 žen. Vysoký podíl tvořily zejména členky místní prádelny, protože její využívání bylo pro ně výhodné.

Družstvo mělo v první řadě sdružovat zemědělce, ale první rolníci vstoupili až na podzim roku 1957 po dlouhé době přesvědčování. Mezi tím byla několikrát provedena změna hospodářské úpravy půdy a došlo i k výměně funkcionářů. Hlavní prioritou bylo zřízení nového kravína. Nakonec, po mnoha jednáních, byly s písemným souhlasem p. děkana Jana Hlouška, vybrány hospodářské prostory (chlév a stodola) v areálu doubravnické fary přímo u kostela.

Po zákroku OAVNF s. Fr, Veselého, církevního tajemníka ONV s. Saudka a díky námitkám některých členů JZD, však bylo toto rozhodnutí zrušeno. Na základě nových skutečností se uvažovalo o adaptaci stodoly Josefa Starého (čp. 7) nebo využití koželužny. Vyhrála koželužna, ale ne na dlouho. Ihned po zahájení prací byla stavba komisí ONV z důvodů zdravotních zakázána. Nakonec byl 29. ledna 1951 dobytek ustájen v Kankově domě čp. 155, kde jej poklízela Magdalena Nepejchalová.

První koně v JZD byli koně vojenští - pěkný pár silných hnědáků, se kterými jezdil Jaroslav Lorenc. Po jejich odevzdání vojenské správě obdrželo družstvo pár vraníků. V roce 1952 byl od Hospodářského družstva v Brně - Komárově zakoupen za 16.000,- Kčs pár běloušů a vraníci byli vráceni. Další pár běloušů byl pořízen od HD za 40.000,- kč. Jezdil s nimi Jan Špička. Tento pár koní byl později rozdělen a ke každému koníkovi byl pořízen do páru hnědák. Koní bylo v JZD dostatek, ale neměl s nimi kdo jezdit.

Koza byla do JZD koupena za 3.000,- Kčs od paní Hořínkové a byla ustájena na vepříně v čp. 14. Podle zápisů nadojila za rok 1250 litrů mléka.

Od 1. ledna 1951 bylo převzato do JZD zahradnictví Eduarda Jelínka, který zde se svými pracovníky zůstal v zaměstnaneckého poměru. Pod Hlaváčovem byl vysázen družstevní ovocný sad. Následně byla na Kankově zahradě postavena druhá drůbežárna úpravou starého dřevěného baráku, který družstvo koupilo od Augustina Nepejchala. Ošetřovatelkou drůbeže byla Marie Beranová.

kresba: Stanislav Bělíkkresba: Stanislav Bělík

V říjnu 1951 přijela do Doubravníka armáda. Vojáci byli ubytovaní ve školní tělocvičně a vedle kravína (čp. 155) vykopali potřebné silážní jámy. Hlína byla odvezena na náměstí a užilo se jí na úpravu terénu. Za vykonanou práci vyplatilo JZD vojákům 5.400,-Kčs.

Koncem roku 1951 se opět vynořila otázka ustájení hovězího dobytka, jehož počet se neustále zvětšoval. Tento problém vyvolal velmi živou diskuzi, kde se řešilo ustájení na gruntech u Vladimíra Pleského (čp. 26) a Bohumila Zeleného (čp. 25). Komise z ONV ovšem návrh neschválila. Zemědělský referent s. Svoboda prohlásil, že si nevezme na svědomí zničit takové krásné zahrady na výběhy pro dobytek a doporučil schválit novostavbu kravína.

Stavební obvod pro nový kravín měla určit komise vyslaná do Doubravníku 21.10. 1952. Bylo vybráno místo s rozlohou asi 4ha s podélnou stranou 300m v Rovinách u Boží muky při státní silnici do Borače. Na místě začaly ihned přípravné práce a ještě koncem prosince byly na staveniště naváženy ve spěchu bílé cihly, aby se stihlo vyčerpání finančních prostředků do konce roku. Bohužel příští rok na jaře bylo spočítáno, že přivedení vody a elektřiny do areálu staveniště by bylo finančně velmi náročné a celá akce byla od začátku nedomyšlená. Stavební materiál byl zčásti rozkraden a zájem o dokončení stavby úplně ochladl. Zejména po měnové reformě v roce 1953, kdy bylo přidělování finančních prostředků velmi nejisté. A tak se stalo, že základy nového kravína byly položeny až mnohem později. Došlo k tomu v červenci roku 1958, na farní zahradě, pouhých 75m od kostela.

Strojní vybavení tehdy činilo:

8 traktorů
12 vleček
1 sběrný vůz
1 traktor zn. Svoboda
1 obilní kombajn
4 mlátičky
1 samovazač obilí
2 sběrací lisy na slámu
1 výfuková řezačka
1 nákladní auto Praga
1 motocykl Pionýr
2 pračky
2 ždímačky
2 vany
1 elektromotor 8HP
1 elektromotor 5HP
1 čerpačka s elektromotorem
1 kravín na 80 ks krav
1 stáj (v domě č. 155, konfiskát po Němci Josefu Kankovi) na 30 ks ostatního skotu
1 vepřín (v domě rodáka MUDr. Jelínka ) na 80 ks prasat

A tak se "...zemědělská výroba začala postupně rozvíjet, díky plánovanému zavádění mechanizace, odbornému vedení a zvýšenému úsilí pracujících, kteří pomáhali naplnit státní pětiletý plán...", jak je uvedeno v knize Doubravník z roku 1972.

/ zdroj: B. Bukal - DOUBRAVNÍK v přítomnosti a budoucnosti 1972 a obecní kronika/


Neutěšený stav budovy pokračoval až do 30.6.1970, kdy byla prohlášena za národní kulturní památku, ale ani poté se o budovu nikdo příliš nezajímal. Celkové chátrání pokračovalo dalších 20 let.

Až teprve počátkem 90. let, se ve víru celospolečenských změn, začaly ostré diskuse jak mezi poslanci MNV, tak později v obecním zastupitelstvu, zda starou školu zbourat, či zachovat. Nakonec zvítězil názor, který prosazoval Leopold Mazáč za vydatné podpory Památkového ústavu v Brně, a bylo definitivně rozhodnuto budovu opravit.

Projekt oprav zpracoval Ing.arch.Ševčík - firma PAMAR Brno a počítalo se s tím, že z budovy bude jakýsi kulturní stánek s kinosálem, výstavními prostorami a místním archivem.

Práce na obnově započaly v roce 1991 a prováděl je státní podnik UD Dolní Rožínka za finanční podpory památkového ústavu, který uvolnil ze svého rozpočtu cca 3,5 mil. Kč. Za tyto peníze se nejprve zbudovaly nové stropní konstrukce a střecha. Po čase však finance došly (v roce 1993) a práce byly tím pádem pozastaveny.

V roce 1994 zainvestovala Česká pošta 300 tis. Kč a vybudovala v přízemí jednatelství pošty, když měla ze svého původního sídla v domě č.p. 22 (u Němců) už asi 15 let výpověď.

Pošta zde od 5.8.1994 sídlí dodnes.

Mezitím se zjistilo, že vybudování kinosálu v prvním poschodí je nereálné - sál by byl příliš úzký pro širokoúhlé filmy a mohly by se zde promítat jen starší nebo staré filmy - např. filmové týdeníky z 50. let! A tak se dva roky nic nedělo a nedělalo - až v roce 1996 schválilo tehdejší obecní zastupitelstvo záměr přestěhovat sem obecní úřad z nevyhovujících prostor staré radnice.

Tento krok měl a má dodnes mnoho odpůrců, nicméně rozhodnutí je rozhodnutí...

Proto v roce 1996 opět nastoupil Ing.arch.Ševčík, aby předělal projektovou dokumentaci. V prvním patře byly naprojektovány prostory pro obecní úřad a v podkroví budovy zasedací místnost a prostory pro obecní archiv.

V letech 1996 - 2001 se tedy budovalo podle výše uvedených plánů arch.Ševčíka. Práce tentokrát prováděla již spolehlivá a osvědčená firma - Hospodářská činnost obce Doubravník pod vedením pana Františka Kováře.
Jen ztěží lze vyčíslit množství odpracovaných hodin, objem vykonané práce a nezměrného úsilí, než se podařilo započaté dílo zdárně dokončit.

Naštěstí byla v roce 1995 vyhlášena v obci Městská památková zóna a tak mohla obec v následujících letech čerpat finance na opravu budovy z tzv. Programu regenerace městských památkových rezervací a zón Ministerstva kultury ČR.

V červenci 2001 se konečně podařilo přestěhovat Obecní úřad Doubravník do nového působiště. V prvním poschodí se našly i prostory pro místní knihovnu - původní dům, kde byla knihovna byl prodán panu Peterkovi.

V podkroví budovy je nyní zřízena zasedací místnost, obecní archiv a depozitář státního archivu, které nezištně spravuje pan Vladimír Jirčík. Ke zkulturnění prostor přispěl svou měrou i místní řezbář Valtr Baxa, jehož tématická kompozice, zdobí vstupní část budovy.

Nyní ještě zbývá dokončit opravu fasády, což by se mělo podařit ještě v letošním roce.

A tímto končí náš malý výlet do historie oprav budovy staré školy, kterou dnes můžeme právem považovat za skutečnou ozdobu historického jádra naší obce.

Zdeněk Šikula

Stará školaStará škola


Ještě jednou se vracíme k tomuto tématu, které mezi našimi čtenáři vyvolalo značnou odezvu.

Hned po uveřejnění prvních dílů nám poskytl náš stálý spolupracovník Lubomír Čech fotografickou dokumentaci, která umožnila následné sestavení příslušné fotogalerie.

Pan Zdeněk Šikula zase shromáždil potřebné informace ohledně oprav po roce 1989, takže mohlo vyjít čtvrté pokračování.

A do třetice všeho dobrého za pár dní nato objevil pan Miroslav Cecava ve svém archívu snímek, jehož kopii nyní přinášíme:

Jedná se o dřevěnou (možná sádrovou) sošku, která byla ještě na přelomu 60. a 70-tých let minulého století vystavena ve výklenku na budově školy.

Bohužel nevíme, kdo je jejím autorem, ani koho tato soška znázorňuje.

Sepnuté ruce a svatozář dávají tušit nějakého světce. Ztvárnění postavy však neobsahuje žádné další atributy, podle kterých by jej šlo spolehlivě zařadit, nebo alespoň přibližně určit. Plášť postavy byl údajně červené až fialové barvy.

Pan Cecava vyslovil doměnku, že by se snad mohlo jednat o sv. Floriana, někteří doubravničtí pamětníci ale mluví o sv. Kryšpínovi. Těžko říct. Padl i názor, že by se mohlo jednat o prastaré ztvárnění samotného Krista...

  • Tak kdo to tedy vlastně je?
  • Ví snad někdo kam se soška poděla?
  • Jaký byl její osud?

S těmito otázkami se tedy obracíme prostřednictvím internetu na naše čtenáře, rodáky, pamětníky i širší veřejnost - pomozte rozluštit tuto záhadu. Využijte možnost komentářů pod článkem a nebo kontaktujte e-mailem přímo správce tohoto webu.

Třeba se nám společně podaří sestavit další pokračování.

 

Petr Koukal

soška ve výklenku

O nás

Rychlý kontakt

Základní škola a Mateřská škola Doubravník, okres Brno-venkov, příspěvková organizace

Doubravník 107
592 61 Doubravník

IČO: 75022508

Telefon: 734 105 889

ID datové schránky: d4ymc2j

E-mail: 
reditel@zsmsdoubravnik.cz

Kalendář

Po Út St Čt So Ne
29 30 31 1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 1 2 3

Mobilní aplikace

Sledujte informace z našeho webu v mobilní aplikaci – V OBRAZE.

Svátek a výročí

Svátek má Petr

Státní svátky a významné dny na dnešek:

  • Mezinárodní den skautů - Den sesterství
  • Den obětí zločinu

Zítra má svátek Svatopluk

Pranostiky

Pranostika na akt. měsíc

Únor bílý - pole sílí.

Pranostika na akt. den

Svatý Kliment zimu oblibuje, svatý Petr ji ucezuje.